Pátrání po úspěchu

Cesta po Izraeli

After Action Report No 1.

Jak ubránit území o velikosti Moravy proti nepříteli, který vás ze všech stran obklopuje a početně převyšuje? Tak po tom jsme se letos vydali pátrat s kamarády do Izraele.

Do Tel Avivu nás z Prahy letěla parta jednadvaceti nadšenců pro vojenskou historii a už z rozhovorů vedených v letadle mi začalo docházet, že Izrael jsem měl navštívit již dávno. V Americe se v ohromném chvatu naučíte spoustu věcí. V Izraeli se naučíte o spoustě věcí přemýšlet. A pokud sebou máte tlupu stejně naladěných lidí s obrovskou znalostí vojenství a skvělého velitele, kterým náš Daniel rozhodně byl, pak vás čeká vzrušující pobyt plný objevů, překvapení a zážitků.

Málokdo u nás ví, že přijíždíte do země, která je Čechům velice přátelsky nakloněná. Izrael na zbrojní pomoc z Československa v roce 1948 totiž nikdy nezapomněl. Učí se o ní dokonce ve školách v dějepisu!

Na Ben Gurionovo letiště jsme dosedli v sobotu ještě před svítáním. Po úspěšném pohovoru s imigračními pracovníky státu Izrael jsme nastoupili do připraveného autobusu Volvo-Merkava a vyrazili vzhůru za dobrodružstvím. Našim řidičem byl místní Arab, což je při návštěvě Palestinci obývaných území záruka pro bezproblémový průjezd. Byl to ochotný a vstřícný chlap, který nám byl se svým autobusem k dispozici v podstatě ve dne v noci.

Z Tel Avivu jsme jeli do Jaffy, kde jsme vyslechli stručnou historii těchto dvou měst. V rychlosti jsme se pokochali prvním východem slunce v Izraeli a spěchali navštívit Ašdod a most Ad Halom (Až sem), kde první čtyři izraelská letadla (prodaná Izraeli Československem) 29.5.1948 zastavila svým útokem postup egyptských tanků na Tel Aviv. Byl to pro Egypťany naprosto nečekaný letecký útok, neboť dosud bylo nebe výhradně jejich.

Další naší zastávkou je místo bojů z května 1948 - osada Yad Mordechai. Židovští osadníci se zde bránili agresi egyptského vojska tak dlouho, dokud osada nebyla doslova srovnána se zemí. I když neměli šanci na vítězství, dokázali vázat několik dní protivníka v jeho postupu.

Dále jedeme směrem k Jeruzalému a na cestě zastavujeme pod kopcem Castel. Šplháme do prudkého svahu a prolézáme opevnění. V roce 1948 tento kopec úporně bránila slabá izraelská posádka proti velké přesile Arabů. Její šance na přežití se každým dnem bojů prudce snižovala. A pak se stala náhoda, skoro malý zázrak. V noci před generálním útokem byl na obhlídce v terénu zabit Abdel Kádir al-Husajní, jejich vrchní velitel, aniž by se o tom někdo z vojáků dozvěděl. Nález mrtvého velitele pak při útoku na židovské pozice způsobil mezi Araby naprostou bezradnost a dosud úspěšný útok se obrátil v panický ústup. Existuje ještě jedna verze, že se po jeho smrti velitelé pohádali a rozešli se do svých vesnic. Každopádně, když kopec znovu obsadili Izraelci, nebyl tam už jediný Arab!

Tři navštívená bojiště. Jedna prohra a dvě vítězství Izraelců. Ale ty dvě, no fakt, jenom o fous!




After Action Report No 2.

Navštěvujeme Latrun, místo několika neúspěšných útoků Izraelců proti jordánskému nepříteli. Jednalo se o dobytí strategického návrší, ze kterého r. 1948 kontrolovali Jordánci zásobovací silnici do Jeruzaléma. Ani Židé ale nevyhrávají bitvy, když politici pouze zavelí vpřed a nedají vojákům to základní - láhve s vodou! Tenkrát tu vyhrálo pekelné horko a chyby velení.

V důsledku toho, až do šestidenní války v r. 1967, do izraelského území zasahoval dlouhý, nepřátelský, tzv. Latrunský výběžek.

Návštěva Latrunského památníku padlých vojáků izraelských obrněných jednotek Yad La Shirion, jehož součástí je největší tankové muzeum v Izraeli, je pro nás všechny obrovským zážitkem. Pod širým nebem je zde rozsáhlá, pečlivě udržovaná sbírka všeho, co pomohlo Izraeli v nouzi a mělo to pancéřování. Na čestném místě nad muzeem je na vysokém podstavci umístěn americký tank Sherman M4. Je pro Židy přímo ikonickým symbolem vítězství v tankových bitvách, když byl stát Izrael ještě v plenkách.

Máme na prohlídku celé tři hodiny, ale dal by se zde strávit v pohodě celý den.

Cestou do Jeruzaléma míjíme souběžně vedoucí silnici, tzv. "Barmskou stezku". Jedná se o starou, původně římskou cestu, která při arabské blokádě Jeruzaléma v r. 1948 umožňovala nouzově zásobovat obklíčené a téměř vyhladovělé město.

Při průjezdu hraničním bodem mezi Jeruzalémem a Betlémem, kde jsme ubytováni nám Izraelci, bez jakékoli kontroly, jen přátelsky mávli rukou. To je pro nás naprosto zásadní! Znamená to že je klid zbraní. Na našich plánovaných toulkách pohraničními, převážně vojenskými oblastmi, by jakýkoliv neklid mezi Palestinci a Izraelci pro naše putování znamenal konečnou.

Čtyři útoky na jeden důležitý opevněný kopec, čtyři prohry.

A hodně vlastní vinou.


After Action Report No 3.

Brzy ráno přejíždíme z Betléma do Jeruzaléma. Cestou se zastavujeme u památníku povražděných židovských lékařů. V r. 1947 zde byl Araby ze zálohy přepaden konvoj se zdravotnickým personálem při cestě do nemocnice Hadasy na hoře Scopus. V palbě a následném požáru vozidel zde bylo zabito sedmdesát sedm lékařů a sester. Přepadení trvalo několik hodin a na pomoc konvoji prý tehdy vyrazila pouze malá skupina britských vojáků vedená proslulým "Šíleným Jackem" Churchillem, proslaveným při vylodění v Normandii, kde byl vyzbrojen mimo jiné mečem, lukem a šípy a pochodoval za doprovodu svého osobního dudáka.

I v této jeho válečnické epizodě se zjistilo, že jednal téměř proti rozkazu, ale rozhodně podle svého nejlepšího svědomí.

Do Jeruzaléma vstupujeme Lví branou. V r. 1967 ji v tvrdém boji dobyla skupinka izraelských výsadkářů. Mají zde na památku na zdi malou pamětní desku. Brána nenese žádné stopy po střelách, což má jediné vysvětlení - parašutisté mířili přesně!

Unavení vojáci si po třetím dnu nasazení dopřáli krátký odpočinek, který byl ale naprosto fatální. Bohužel se neubránili spánku a Arabové bleskově dobyli ztracenou pozici zpět.

Procházíme starým městem a co chvíli se zastavujeme před pomníčky, které připomínají boje z r. 1948 a r. 1967.

Přejeli jsme na horu Skopus. Od Velké války, kdy na ní Angličané vybudovali svůj muniční sklad se nazývá též Muničním vrchem. V Jeruzalémě to byl zásadní strategický bod a místo největších bojů o město v r. 1967.

Muniční vrch držela elitní skupina jordánské armády a Jordánci proměnili kopec doslova v pevnost. Opevnění mělo tvar trojzubce. Zuby trojzubce tvořily tři páteřní zákopy, propojené zákopy spojovacími. Na zákopy navazovaly menší bunkry a palebná postavení. Obranný systém doplňovala minová pole a zátarasy z ostnatého drátu.

Zdolání této pevnosti dostali v r. 1967 za úkol opět izraelští výsadkáři. V úzkých zákopech se bojovalo specifickou formou - když prvnímu v řadě útočících vojáků dojde munice, zalehne a ostatní po něm přeběhnou a pokračují v útoku. Taktika naprosto šílená, ale měla výsledky! Po dobytí opevnění prý jordánský velitel prohlásil, že jeho vojáci bojovali jako hrdinové, ale Izraelci jako sebevrazi. Prolézáme opevnění a fotíme. Jsou bohužel židovské svátky Jom Kipur a muzeum je dnes zavřené.

Jeden masakr špatně zabezpečeného konvoje, jedna plichta a jedno vítězství díky nasazení vojáků "na krev".


After Action Report No 4.

Všechno nám pěkně a v pohodě vycházelo, na kontrolních stanovištích nám vždy pohraničníci s úsměvem na tváři jen odmávli rukou. A to znamenalo jediné. Člověk ztratil ostražitost a zákonitě se dostavil průšvih.

Při balení svačiny jsem si do baťůžku hodil nožík. Ten se přece může při pikniku hodit. Že jsem ho, já vůl, nehodil raději z okna! Cestou po Jeruzalémě jsem na něj docela zapomněl a tak až na kontrolním stanovišti před "Zdí nářků" (správně Západní zdí) mi nůž bez úsměvu připomněla židovská vojačka. A byla dost nekompromisní. Nůž s pojistkou proti zavření je zbraň a to že musí volat policii. Policie dorazila během dvaceti minut a seznámila mě se skutečností, že se jedná o trestný čin. Nevhodnost zažertovat, že Čechoslováci vozili do Izraele zbraně od nepaměti, mě byla zřejmá a tak jsem raději držel hubu a čekal na verdikt policisty. Byl naprosto šalamounský. Nůž svěřil do "opatrovnictví" Danielovi s tím, že mi ho smí vrátit až večer na hotelu.

( To už měl asi onen policista po službě :-) )

A tak se ten můj nožík nakonec ke Zdi nářků přeci jen dostal. V kapse mého, policií ustanoveného, zbrojnoše.

Každopádně bych to ale nikomu nedoporučoval zopakovávat. Jde fakt o trestný čin a do Izraele byste se pak už asi dlouho nepodívali.

Návštěva Zdi nářků je velice silným zážitkem. Tady je oslovován "Ten, který jest" a promodlené je to tu opravdu důkladně!

Po dobytí této části Jeruzaléma v r. 1967 židovští vojáci vztyčili nad Zdí nářků izraelskou vlajku a jen málo scházelo, aby pod vedením horkokrevného, vojenského rabína Šlomo Gorena nevyhodili do vzduchu arabskou mešitu Al Aksa stojící na Chrámové hoře. Tento, později vrchní rabín Izraele, se prý nejdříve pomodlil u Zdi nářků a hned jak skončil, začal shánět trhaviny. Velice těžko mu vysvětlovali, že neničení náboženských staveb "konkurence" je součástí mírových dohod. Neprodleně ale došlo ke stržení staré, arabské zástavby u Zdi. Tak vznikl důstojný prostor pro shromažďování věřících na tomto, pro Židy nejposvátnějším místě. Jeruzalém byl následně zpřístupněn pro věřící všech náboženství.

Dobytí Jeruzaléma v r. 1967, bylo pro další budování Izraele zásadní vyhranou bitvou. Takže strategické vítězství!



After Action Report No 5.

Již po několika dnech v terénu poznáváme rozdíl ve vedení bojů v r. 1948 a v r. 1967. V roce 1948 se na téměř neozbrojené Izraelce vrhli ze sousedních zemí vyzbrojení a vycvičení arabští vojáci s takovou razancí, že například v Jeruzalémě nastala situace, která se v izraelském dějepise raději moc nezmiňuje. V bojích o židovskou čtvrť došlo tehdy k něčemu pro Židy naprosto nevídanému. Její obyvatelé se rozhodli opustit bojové pozice a pod vedením svých rabínů si šli s bílými prapory vyslechnout kapitulační podmínky Arabské legie. Téhož dne večer, 28. května 1948, se židovská čtvrt vzdala!

Naprosto zoufalá vojenská situace se tehdy pro Izraelce začala naštěstí měnit v následujících dnech po masivních dodávkách zbraní a munice z Československa.

Každý den přistávalo v Izraeli také nejméně jedno z u nás zakoupených letadel ( 30 messerschmittů, 30 spitfirů a 9 mosquit).

V Jeruzalémě se ještě krátce zastavujeme před hotelem Krále Davida. Zde Izraelci provedli v r. 1946 teroristický čin nejhrubšího zrna. Dynamitem vyhodili do povětří celé jedno křídlo hotelu, kde sídlila britská mandátní správa a vojenské velitelství Britů. V troskách hotelu tehdy nalezlo smrt 92 obětí a 41 lidí bylo zraněno. Hned po této "akci" bylo jasné, že takovéto kroky mající vést k samostatnosti Izraele se budou v budoucnu Izraelcům velice špatně vysvětlovat a sami Izraelci tento čin vzápětí odsoudili.

Opouštíme Jeruzalém a míříme Judskou pouští k Mrtvému moři, k pevnosti Masada. V římských dobách ji nechal zbudovat král Herodes, obávající se povstání místního židovského obyvatelstva proti nadvládě Říma. Masada byla opevněná stolová hora 400 metrů nad okolním terénem. Měla cisterny na vodu o obsahu devadesáti milionů litrů a zásoby jídla měly vydržet desetileté obléhání. Pěstovala se zde zelenina, o dodávky potřebného hnojiva se starala hejna holubů "samoživitelů". Ptáci byli odkázaní na potravu z okolní krajiny a obří holubníky pak stačilo jen vyčistit. Masada měla dokonce i svůj bazén!

Při protiřímském židovském povstání v r. 70 n. l. Masadu obsadila zhruba třístovka povstalců se svými rodinami a dokázala se zde několik let úspěšně bránit obrovské přesile Římanů. Oblehatelé byli nuceni vybudovat gigantický násep a teprve s jeho pomocí do pevnosti pronikli. Židovští obránci, ale v noci před závěrečným útokem Římanů v již bezvýchodné situaci zvolili raděj smrt. Římané nakonec "dobyli" prázdnou pevnost. Na památku dávných hrdinů se zde konají slavnostní vojenské přísahy.

Jedna kapitulace, jeden zavrženíhodný teroristický útok a jedno obrovské hrdinství, kdy po usilovném a dlouhém boji a odporu dávají Židé přednost smrti před ztrátou svobody.


After Action Report No 6.

Dnes se vydáváme do Negevské pouště navštívit letecké muzeum Hatserim nedaleko města Beer Sheva. Po vyhlášení státu Izraele bylo toto strategicky a logisticky důležité město na železniční trati obsazeno egyptskou invazní armádou. 21. října 1948 pak Ber Shevu dobyli Izraelci a od té doby již zůstala v jejich rukou. Sedmé největší město Izraele s 200 000 obyvateli bylo ještě v 19. stol. tábořištěm Beduínů se stany a jedinou studnou.

Letecké muzeum Hatserim je pod širým nebem a je obrovské. Je to přehlídka letounů od staré Československé stíhačky po nejmodernější, nedávno ze služby vyřazené stroje. Tady, na bývalé letištní ploše, jsme zažili jak dovede pálit slunce. To musíte sem! Nad betonem se vzduch tetelí, že letadla na konci řady nejsou vidět! A tak v tom šíleném žáru prolézáme expozice, depozitáře kde se letadla připravují k umístění do muzea a jelikož hebrejské zákazy umí přečíst málokdo z nás, lezeme i do zakázané části, kde jsou obří stroje ponechány napospas zvědavcům jako jsme my. Giga šroťák, no super zážitek!

V městě Beer Sheva jsme nejblíže k místu bitvy o průsmyk Mitla. V roce 1956, ve válce o Sinaj, byl průsmyk ležící padesát kilometrů od Suezu Egyptem tvrdě bráněn a jeho dobytí, ze strategického hlediska, nebylo pro Izrael nutností. Ariel Šaron, si přesto vymohl svolení k vyslání omezené "hlídky" na průzkum. Podmínkou bylo, že se vyhne jakémukoli vážnému boji. Šaron měl ale myšlení generála Pattona. Do boje který vyvolal se nakonec zapojila celá jeho brigáda a průsmyk Mitla dobyla. Šaron opět, jako již mnohokrát v minulosti, prokázal svůj geniální smysl pro vedení boje, ale současně ukázal, že je tím nejobtížněji zvladatelným velitelem z hlediska poslušnosti.

Po dvou hodinách grilování na letištní ploše muzea Hatserim jedeme do Tel Avivu do musea Izraelských obranných sil - IDF. V bývalých kasárnách, je ve dvanácti budovách umístěna kompletní historie IDF. Je to tu ale dost náročné, chtělo by zde mít výklad s průvodcem. Jsou tady k vidění takové klenoty, jako např. tzv. "Bangalore torpedo" určené k likvidaci překážek z ostnatého drátu a pozemních min výbuchem a mnoho dalšího.

V Tel Avivském přístavu se 21. června 1948 odehrála bitva, ve které bojovali Židé proti Židům! Do přístavu tehdy doplula loď Altalena naložená 5 000 puškami, 270 kulomety a velkým množstvím munice. Na palubě bylo též 900 přistěhovalců a mezi nimi mnoho dobrovolníků Irgunu, nyní již tři týdny začleněného do izraelské armády. Irgun však odmítl předat výzbroj armádě s tím, že si ji ponechá pro vlastní bojovou činnost. Ben Gurion na základě svých nezpochybnitelných pravomocí rozkázal loď ostřelovat a dělostřelecký granát způsobil na lodi požár. Jen díky kapitánovi, který včas rozkázal naházet do moře bedny s rozbuškami od granátů, jimiž byla loď naložena zabránil katastrofě, kterou by exploze lodi Tel Avivu způsobila. Byl to chlap na svém místě a navíc se smyslem pro humor. Svědčí o tom jeho odpověď Menachemu Beginovi, veliteli Irgunu, který byl tehdy přítomen na lodi. Když Begin hystericky vykřikl, že neustoupí a že si přeje jít s lodí ke dnu, tak mu kapitán řekl, že hořící loď plná munice nemůže jít ke dnu, ale jen do povětří. Kapitán se pak ještě s hořící a neovladatelnou lodí pokusil vyjet z přístavu. Nevím, zda kapitánovi Altaleny v Tel Avivu postavili pomník, ale určitě by si ho zasloužil.

Jeden brilantní útok na průsmyk vedený proti rozkazu ho dobývat. Jedna bratrovražedná střelba do svých na rozkaz vrchního velitele armády!


After Action Report No 7.

Dnes jedeme na Jordánskou hranici s Izraelem, do míst bývalé vodní elektrárny na řece Jordán. Zastavujeme u Naharaim Bridge. Jsou zde pozůstatky tří mostů. Římského, z doby Osmanské říše a novodobého. Jsme zde nahlášeni a vojenská hlídka nám otvírá dvojitou hraniční zátarasu a my se dostáváme k řece Jordán. Za ním je již území Jordánska. V bojích r. 1948 zde Izraelci vytlačili jordánskou armádu, ale Jordánci na svém ústupu stačili zařízení vodní elektrárny, která dokázala zásobovat elektřinou potřeby celého tehdejšího Izraele vyhodit do povětří. Po válce experti zjistili, že je elektrárna poškozená natolik pitomě, že její oprava by stála více než výstavba elektrárny nové!

Projíždíme po silnici č. 98 a zastavujeme na místě tankové bitvy pod horou Hermonit. Toto místo, mezi horou Hermonit a horou Bental, později Izraelci nazvali "Údolím slzí". V roce 1973 za jomkipurské války, se zde střetlo 1 500 tanků Syrských proti 160 tankům Izraelským. Když izraelští tankisté Syrský průlom zastavili zbylo jim sedm bojeschopných tanků. S těmi pak dokázali posledních 600 Syrských tanků obrátit na ústup. Po bitvě tu na velice malém prostoru zůstalo 670 zničených tanků a obrněných vozidel. Dosud je zde spousta minových polí, označených výstražnými cedulemi a obehnaných ostnatým drátem. Je až k nevíře, že jeden z našich chlapců, když mu vítr zavál klobouk do prostoru za dráty se tam pro svou hučku chtěl vypravit. Daniel ho pozoroval jak láme rezatý ostnáč a bez mrknutí oka povídá: "Počkej, než tam polezeš, až poodejdeme a hlavně aby sis měl čím a kam ten podělanej klobouk nasadit". To tu bosou hlavu teprve zarazilo!

Po pár kilometrech navštěvujeme další opevněný vrch se zákopy. Kolem dokola je nevlídná kamenitá krajina, kterou Izraelci mění ve vinice, sady a pole. Vidíme budovat další obří rezervoáry na vodu, která je zde v období prudkých zimních dešťů zadržována a používána na závlahu.

Nasedáme do autobusu a pokračujeme na sever. Jsme kousek od Syrských hranic a máme výhled na město Kuneitra. V r. 1967 tu proběhla zvláštní bitva. Jicchak Rabin dal rozkaz generálu Eleazaru k útoku na Kuneitru, ale vzápětí mu zavolal znovu, aby útok zrušil. Generál Rabinovi odpověděl, že útok již začal, což ale nebyla pravda. Ve stejnou dobu Arabové oznámili, že Izraelci město právě dobili a syrské jednotky se stáhly k obraně Damašku. Izraelci následně obsadili vyklizené město Kuneitru. Strach Jordánců z útoku na Damašek byl zbytečný, protože Izrael neměl nikdy v úmyslu na hlavní město Jordánska zaútočit. Obával se totiž další eskalace války a přímého zapojení Sovětského svazu do konfliktu na straně Arabů.

Jedno lokální vítězství Izraele u Naharaim Bridge, jedno významné vítězství tankových vojsk proti mnohonásobně silnějšímu nepříteli a jedno obsazení pohraničního Syrského města, kterému předcházelo plno velitelských zmatků.


After Action Report No 8.

Na Golanských výšinách pokračujeme návštěvou strategicky důležité hory Bental. Je to jedenáct set metrů vysoká spící sopka s pevností na svém vrcholu a s úžasným rozhledem po Golanách a do Syrie. Minulá bitevní pole pod ní jsou dnes doslova proměněna v pole obilná.

Dalším naším cílem je Mount Hermon, nejvyšší hora Izraele, kde po vyhrané válce v r. 1967 byla důležitá radarová základna pro monitorování činnosti syrské armády a letectva. Hned na začátku jomkipurské války vr. 1973, následkem podcenění nebezpečí útoku ze strany Sýrie došlo k přepadení a likvidaci slabé izraelské posádky a k obsazení tohoto veledůležitého bodu Syřany. Neužili si to tu ale moc dlouho a Izrael své "oči národa" získal opět zpět.

Tel Dan je místem pramenů řeky Jordánu. Ze země tu vyvěrají obrovské potoky které jsou napájené z podzemí okolních horských masivů. Vydatnost je vzhledem ke zdejší vyprahlé krajině naprosto fascinující. Tel Dan byl starověkou pevností a Izraelskou svatyní. V r. 1948 zde proběhla Válka o vodu, kde si Izraelci obhájili svoje právo na strategický zdroj vody pro rozvoj Izraele.

Navštěvujeme nejsevernější oblasti Golan a pohybujeme se po místech, kde potkáváme pouze vojenské hlídky a malé konvoje. Je naštěstí klid zbraní! Před libanonskou válkou tuto oblast masivně ostřelovali sovětskými raketomety arabští příslušníci Organizace pro osvobození Palestiny. V r. 1982 se tudy prohnala Izraelská armáda, zlikvidovala stanoviště raketometů, převálcovala jakýkoli odpor a zastavila se až před Bejrutem. Některé části Bejrutu srovnalo se zemí izraelské letectvo, zbytek dělostřelectvo s tanky. Válka v Libanonu přerostla ale ve vleklý konflikt s obrovskými ztrátami. Z historického hlediska to bylo trochu "na každého jednou dojde". Libanonci, vlastníci téměř bezcenné půdy v Palestině nestoudně zbohatli na jejím prodeji Židům v 19. a na začátku 20. stol. V r. 1980 poskytli ochranu Arafatovi a jeho OOP, který jejich území okamžitě využil jako základnu k útokům na Izrael. Výsledkem byl Libanon v troskách a "Švýcarsko" východu na kolenou.

Špatně zabezpečená, životně důležitá pozorovatelna a její ztráta hned na začátku války. Tvrdé uhájení vody pro Izrael. Bleskový úder r. 1982 se přetavil do vleklé války, na kterou již nemělo válkami unavené obyvatelstvo Izraele doslova žaludek.


After Action Report No 9.

Dnes vyrážíme do města Safed. Nachází se na severu Izraele, vysoko v horách obklopen zalesněnými svahy a s velice příjemným podnebím. Není divu, že zde vzniklo místo židovské vzdělanosti. Navštěvujeme známou Modrou synagogu a v jedné ulici si povídáme s bývalým členem ochranky nejvyšších představitelů Izraele, toho času v důchodu. Aby se nenudil, mačká pro turisty z ovoce šťávu. Beer jujce, ale vymáčknout neumí! V osvobozovacích bojích r 1948 tady použil Izrael proti Arabům taktiku strachu z neznámého. Z lodní duté hřídele vyrobili jakýsi primitivní minomet a židovské děti vyrazili mezi své arabské dětské kamarády s důvěrnou a tajnou zprávou, že jejich tatíci mají "zázračnou zbraň", která Židům zaručí vítězství. A opravdu po prvním výstřelu se naprosto nečekaně spustil prudký déšť, což v létě v Safetu bylo naprosto nevídané. Arabští vojáci, nahlodání hláškami dětských zpravodajců ztratili nervy a z města uprchli. Téměř jak z říše pohádek! Po r. 1948 již zůstal Safed bez Arabů!

A to nejzajímavější nakonec. Pohybujeme se na hranicích s Libanonem a tady je domovina Drůzů. Je to nevelký národ žijící od nepaměti na malém, ale exponovaném území. Na nezávislost nikdy neměli dostatečný počet a tak se museli s místními vládci vždy nějak shodnout. Postavili to na následujícím. Muži za žádnou cenu nelžou a to i za cenu smrti. Svoji čest mají na prvním místě a na jejich věrnost je absolutní spolehnutí. Izrael si jich cení natolik, že zastávají i ty nejvyšší armádní funkce v nejdůležitějších a nejprestižnějších složkách armády. V ulicích jejich vesnic si připadáte jako v jiném světě. Všude vzorný pořádek, čistota a uklizeno. Tady není Orient ale úplné Švýcarsko. Kolem vesnic ovocné sady, na zahradách květiny.

Na cestě domů se krátce zastavujeme na mostě Bnot Jáakov. Na jaře r. 1946 byl jedním z jedenácti mostů na které zaútočil Palmach a deset z nich za "Noci mostů" poškodil. Lezeme na současnou konstrukci UNRRA. Velké části dřevěné vozovky schází, je potřeba dávat bacha. Výhled na řeku Jordán je nádherný.

Jedno vítězství díky "propagandě", jeden diverzním způsobem zlikvidovaný most.



Závěr.

Po našem toulání Izraelem a po několikaletém studiu jeho dějin z nejrůznějších pramenů mám tu drzost tvrdit:

Pokud národ svoji zemi opravdu miluje, lze ji ubránit! Nesmí být výmluvou, že je obklopen mnohem početnějším nepřítelem a že má na svém území velkou národností menšinu, která mu jde po krku.

Věřím, že i předmnichovské Československo by se Německu ubránilo! Naši dědové svou vlast milovali stejně jako Židé tu svojí.

Židé mají možná navíc Tóru, ale hlavně heslo:

                "Již nikdy jako ovce!"

Mánek